Ve čtvrté třídě jsme vytvořili mandalu z obilovin, ale chtěli jsme si vyzkoušet i "skutečnou" mandalu, kterou Tibeťané staví z obarveného písku. Vysypávají na zem barevný obrazec, obvykle kruhového tvaru, který je symbolickým znázorněním buddhistické představy vesmíru. Příležitost se naskytla na škole v přírodě v německém Gleissenbergu.

Počasí nám nepřálo, takže jsme část každého dne byli nuceni trávit uvnitř budovy. Místo, přes které nikdo nechodil, bylo a čas také. Mandalu jsme postavili ve chvílích volna. I my jsme ji ihned poté, co byla po pětidenní práci dokončena, na znamení pomíjivosti a věčného koloběhu života a smrti rozmetli. Přesto je pro nás Evropany těžko pochopitelná představa, že tvoříme něco (třeba zrovna mandalu) jen proto, abychom to po dokončení opět zničili. Neubránili jsme se pokušení a každý jsme si kousek mandaly odnesl v sáčku domů.

Shodou náhod přijeli týden po našem návratu do Prahy Tibeťané, příslušníci národa, který ve tvorbě mandaly vynikal, a mandala má dodnes místo mezi jeho náboženskými obřady. Přicestovali vytvořit mandalu i u nás. Příležitost jsme si nemohli nechat ujít a byli jsme se na ně na Florenci, v Muzeu hlavního města Prahy podívat. Byl to úžasný zážitek, zvláště proto, že jsme si i my na vlastní kůži prožili pojmy jako spolupráce, trpělivost, ohleduplnost, komunikace, přijetí názoru druhého, samostatnost, tolerance, společná radost.